|
Křivé špičáky u šeltií
Křivě rostlé trvalé špičáky jsou nejčastější vadou skusu u šeltií.
Téměř vždy se jedná o horní špičáky (jeden nebo oba dva) uložené chybně v čelisti a rostoucí šikmo
vpřed nebo téměř vodorovně (obr. 3, 7) místo kolmo dolů. Tím dojde k narušení tzv. "zámku",
který při správném skusu vytvářejí do sebe zapadající špičáky s krajními řezáky (obr. 1, 2).
Záleží na způsobu uložení špičáku, jaké důsledky tato vada
pro psa má. Největší odchylka od normálu - téměř vodorovně uložený špičák - obvykle přináší
nejméně komplikací. Takový zub zůstane z větší části schovaný v dásni a ven se dostane pouze špička
směřující vpřed. Dolní špičák se kvůli této vadě mírně vychýlí, ale pes může skousnout a křivý
špičák mu nepřekáží (obr. 3, 6). V extrémních případech může zcela položený špičák ovlivnit vývoj
nejbližšího řezáku. Někdy je dáseň kolem křivého zubu zraňována dolním špičákem.
Horší situace nastane, pokud chybně uložený horní špičák při
růstu směřuje proti spodnímu špičáku. Když se takový stav ponechá bez zásahu, dojde k vychýlení
spodního špičáku ven z tlamy (obr. 4+5). V některých případech jde jen o kosmetickou záležitost,
situace se vytlačením zubů vyřeší. Někdy ale pes nemůže pořádně skousnout, šikmý špičák naráží
na spodní zub nebo poraňuje dásně. Pokud při růstu uhne dovnitř, naráží při skousnutí na patro a zraňuje
ho. Příjem potravy může být pro psa nepříjemný až bolestivý.
Zde je nezbytný zásah veterináře. V úvahu připadají tři možná
řešení, každé z nich má svá pro a proti: 1.
vytržení horního nebo dolního špičáku (obr. 8) - tento zákrok nese určitá rizika zejména u šeltií s
jemným čumáčkem a slabými čelistmi. Při extrakci spodního špičáku hrozí prasknutí čelisti, u horního
zase může dojít k průniku do lebečních dutin. Výhodou je okamžité vyřešení problému, pokud nedojde
ke komplikacím, hojí se rána velmi rychle a pes obvykle již druhý den bez problémů přijímá potravu. 2. zkrácení
špičáku - lze ho provést především v méně vážných případech, zub se obrousí tak, aby nedocházelo
k dotyku s protějším špičákem, a zaplombuje se. 3.
korekce postavení špičáku - v současné době už je v ČR dostatek veterinárních pracovišť, která nabízejí
korekci křivých zubů pomocí rovnátek. Rovnání křivého špičáku trvá poměrně dlouho (v závislosti
na stupni vady několik týdnů až několik měsíců) a může být pro psa značně stresující, nutná je
opakovaná narkóza. V mnoha případech se podaří špičák(y) srovnat tak, že dojde k úplné nápravě
skusu. U šeltií se srovnanými křivými špičáky záleží jen na etice chovatele, jestli takové zvíře vystavuje a použije v chovu. Stejně tak v případech, kdy šeltie s chybně rostlým špičákem úspěšně absolvuje výstavu a bonitaci. U méně nápadných případů se to stát může, ačkoliv vada nesplňuje požadavky na korektní nůžkový skus - rozhodčí se ovšem obvykle soustředí jen na postavení řezáků a na případné chybějící zuby. Jestli pes s takovou vadou do chovu patří, nebo ne, by zřejmě byla otázka k diskusi. O dědičnosti křivých špičáků nelze pochybovat a dispozice k této vadě prostupují prakticky celým chovem šeltií od počátků jejich moderního chovu. Důkazem toho může být např. zlatý pes Sheltieland Little Tay, narozený v roce 1934, který byl exportován z Anglie do USA a měl křivé špičáky, přesto byl používán v chovu. Pokračovatelem jeho linie byl o 10 generací později slavný Ch. Halstor´s Peter Pumpkin, rekordně využívaný krycí pes, který dal více než 160 amerických šampionů. Jenže bohužel dal také mnoho potomků s křivými špičáky.
Princip dědičnosti této vady zatím není známý, z dostupných informací o výskytu křivých špičáků
v různých spojeních lze pouze vyvodit určité závěry. Problém zřejmě nebude způsobený jen jedním
genem. Pokud by to tak bylo, dala by se dědičnost velmi snadno vysledovat: kdyby byl znak dominantní nebo neúplně
dominantní, předal by rodič s křivým špičákem vadu všem svým potomkům. I podle výše zmíněného
historického příkladu je zřejmé, že tomu tak není. Pokud by naopak mělo jít o dědičnost recesivní,
podíleli by se oba rodiče stejným dílem (oba by museli nést určitou "vadnou"
alelu). To by však
neodpovídalo procentuálnímu výskytu vady po určitých chovných jedincích a v určitých spojeních. Navíc
tady jde někdy o dva zuby a někdy o jeden (otázkou je tedy i to, jestli je postavení každého špičáku
ovlivněno zvlášť) a stupeň vychýlení zubu je různý. Je možné, že by mohlo vadu v rámci jednoho genu
ovlivňovat více různých alel, které by zodpovídaly za určitý stupeň postižení, ale potom by určitý
rodič předával vždy konkrétní stupeň vady. Ve skutečnosti je variabilita vady vysoká.
Je proto mnohem pravděpodobnější, že křivé špičáky budou záležitost
polygenetická, nejspíš ovlivněná interakcí (vzájemným působením) více genů. Znak (vada) se projeví
poté, co na dotyčných genech dojde k určité sestavě vloh
(alel). Velmi laicky řečeno musí dané vlohy
zapadnout do jakési "skládanky". Jeden z rodičů může mít na vadu převažující vliv (pokud
nese určitou sestavu vloh) a ten druhý pomyslnou "skládanku" pouze vhodně doplní. Proto je v některých
liniích riziko výskytu vady vyšší. Přesto musí dojít k určité rodičovské kombinaci, aby se vada
projevila. Protože se vada vyskytovala už v počátcích moderního chovu šeltií, který byl založen jen na
několika rodinách a liniích, a nebyla zřejmě považována za něco, co je potřeba z chovu odstranit (viz příklad
výše), může ještě dnes prakticky jakákoliv šeltie nést některou z vloh odpovědných za chybný vývoj
špičáků. Teprve v případě, že chovný pes dá s různými fenami z mnoha různých rodin (i z takových,
kde se křivé špičáky vyskytly) všechny potomky bez vady, lze předpokládat, že vlohy pro křivé špičáky
nenese. Totéž samozřejmě platí i u chovných fen. Příklady:
1.)
Feny "A" a "B" pocházejí ze stejné rodiny (linie fen). Fena "A" má sourozence s
křivým špičákem a v jednom z jejích vrhů se tato vada opět projeví. Fena "B" má také
sourozence s křivým špičákem a je nakryta psem "C". Z jejich spojení se narodí část štěňat
s křivými špičáky. Také fena "A" je nakryta psem "C", z tohoto spojení vzejde početný
vrh, ve kterém se ovšem vada nevyskytne. 2.) Je
importován zcela nepříbuzný krycí pes a několik jeho potomků po různých fenách má křivé špičáky.
Pes nakryje také několik fen z rodiny, kde se křivé špičáky opakovaně vyskytly. Ovšem pouze s některými
z nich se vada projeví.
Výskyt křivých špičáků v českém chovu zatím zmapován není, na veřejnost se dostanou pouze jednotlivé případy, pokud je majitel nebo chovatel netají. Chovatel se často o křivém špičáku u svého odchovu nemusí ani dozvědět, pokud bylo štěně prodáno jako domácí mazlík a křivý zub mu nezpůsobuje takový problém, že by ho majitel potřeboval řešit. Proto mnoho českých šeltičkářů považuje křivé špičáky za něco výjimečného, co se snad párkrát objevilo v jedné nebo dvou liniích. Jak moc je tato vada rozšířená, prozradí spíše informace ze zahraničí. Podle velmi rozsáhlé statistiky holandského chovatelského klubu, která v letech 1998-2005 zmapovala 914 šeltií a jejich zdravotních problémů, se křivý špičák vyskytl u 40 jedinců (4,4%). Podobnou statistiku inicioval v roce 2008 časopis Sheltie News, zatím do ní bylo zapojeno 75 šeltií, z toho 5 má křivý špičák (6,7%).
Někteří chovatelé se domnívají, že chybný růst trvalého horního špičáku může zavinit přetrvávající
mléčný špičák. Proto je všeobecně doporučováno nechat mléčné špičáky vytrhnout, pokud
ve věku cca 5,5 měsíce stále pevně drží v čelisti. Část chovatelů je dokonce přesvědčena, že
křivé špičáky zaviněné perzistujícím mléčným zubem vlastně nejsou dědičný problém. Souvislost
mezi přetrvávajícím mléčným zubem a křivými špičáky nelze v určitých případech vyloučit (podobně
mohou mít vliv na postavení zubů některé drobné úrazy), ovšem rozhodně nejde o podstatu celého problému,
spíše o jeden z možných vedlejších vlivů. Důkazem je mnoho případů šeltií, u kterých přetrvávají
mléčné špičáky až do dospělosti, aniž by měly jakýkoliv vliv na správné postavení trvalých zubů.
Navíc je naprosto běžné, že správně postavený trvalý horní špičák vyrůstá ve chvíli, kdy je ještě
mléčný zub na místě - nový špičák se objeví těsně před ním a v průběhu růstu ho vytlačí
(obr.1). I v případě, že by mohl být vývoj trvalého špičáku nějak ovlivněn přetrvávajícím mléčným
zubem, nelze tuto záležitost považovat za "normální" a v pro chov žádoucí, pokud by se tato
souvislost vyskytovala v rámci plemene opakovaně.
Vývoj a pravděpodobně i postavení zubu může ovlivnit i výše zmíněný
úraz nebo zánět. Pokud se jedná o drobnou příhodu při štěněcích hrách (především nárazy čelistí
do tvrdých předmětů), po které nezůstane otevřená rána, majitel si s největší pravděpodobností ničeho
nevšimne. Tuto možnost nelze vyloučit, ovšem není známo, že by byla u nějakého konkrétního případu
šeltie prokázána. Proto ji lze brát v úvahu opravdu pouze v případě, že se mezi předky postiženého
psa a jejich příbuzenstvem problém křivých špičáků nevyskytuje. Mnohem pravděpodobnější je dědičné
založení vady.
Příklady výskytu křivých špičáků by se daly najít téměř v
každé zemi, kde se šeltie chovají. Chovatelské kluby jednotlivých zemí a také jednotliví chovatelé přistupují
k problému různě. Lze se setkat s názorem, že křivé špičáky jsou pouze jednou z mnoha možných vad,
ale také se striktním odmítáním chovu na postižených jedincích. Vzhledem k nevyjasněné dědičnosti
vady a rozšíření příslušných vloh v populaci je málo pravděpodobné, že by se podařilo problém zcela
vymýtit. Není možné (ani smysluplné) vyloučit z chovu všechny šeltie, které křivý špičák předají,
koneckonců podobné vlohy zřejmě nesou i někteří jejich rodiče a sourozenci. Dostatečná informovanost
chovatelů a promyšlený výběr krycích psů mohou riziko výskytu vady značně omezit. Pro fenu, která dala
potomka s křivým špičákem, by měl chovatel vybírat pokud možno nepříbuzného psa, který tuto vadu zatím
nepředal. Jistě stojí za to brát křivé špičáky v úvahu, protože se jedná o vadu, která má vliv na
kvalitu života psa.
Obrázky
1, 3, 7 ochotně poskytla Terese Olofsson, Švédsko. Mockrát děkujeme. Literatura
a další zdroje informací:
|
